Vojta Hurych

A picture worth of a million!

8/4/2015

5 minutes of reading

For a moment you may have in your mind while reading these lines an idea that it's a gloomy pointless nonsense. But I'll promise you - it will not be like that! According to the trustworthy blogging manual my procedure will be the following: you encounter an issue, describe a deep touching story about it and offer a solution. That's easy peasy stuff, isn't it!

It's been over three weeks since my parents' dog was killed by car. It was the best dog on the planet Earth. It was not a puppy any more but still it had more positive attitude towards people than most of the religiously oriented inhabitants of this planet. More precisely speaking it was a dog - bitch - who liked seeing everyone and due to this fact she was literarily driven to death.

Last year she encountered death of my closest ones.

One "wedding before" the Kacena's death (that's the name of the dog) I was colorfully explaining to a girl that death is part of one's life. It was from my side deep but rather pointless discussion which hopefully did not took long time. Due to the advanced night, she was probably more interested in my hairy chest protruding from the unzipped shirt than the certainty that death will come one day, I guess. :) You cannot imagine how grateful I would be if my statement was just partially true but actually it is not and it will never be, my dear friends. You know, life is simply temporary...

Apart from Kacena another person called Lukas, who was at some times my sort of younger brother and almost the further brother-in-law whom I had not met for ages, also passed away last year... What I have left from Lukas, almost thirty year's old husband and father of two handsome boys, are three parts of the negative film from our hitchhiking trip and especially the conversation at FB that we will find another date to finally arrange a photographic session with his family... We didn't arrange the photographic session after all but I had as an excuse not to be able to fit into the date already organized actual funeral of my grandma. And here I am getting again to the point of death. How down I was from both events is another story but the essential is that I had managed to photograph all my three close ones some time ago.

I photographed Lukas as a person who had known nothing about photographing (which has not changed so much, though). At that time it was not so super cool to wear analog camera around the neck, as it is these days. But for me it was fine and therefore I have the black and white negative film at disposal today. The pictures with Lukas are funny. In one of them he is gettin' out from the corn field with the toilet tissues in hand, close to the road. If I remember well, one car immediately gave us a lift while hitchhiking in direction to Cesky Krumlov. In another photo he hangs on a branch or, for example, was doing headstand.

lukyn

Pictures with my granny and Kacena are not the same at all! Four years ago on the Christmas day I took a picture of my granny and the picture is pretty sad. I probably intended to make it dramatic - what a fool I was! Almost during her whole funeral I had to smile, because she had above her coffin a picture with pleasant smile from the times when my grandpa was still alive and she didn't know that my aunt was taking picture of her.

babička

In the same way I have the only picture of Kacena - the almost three year's old bitch who always totally astound me with her joyful attitude to everything. The picture was taken when I arrived home to my parents and her gesture seems to be also pretty sad - perhaps tired but I do not recall her in this way nowadays.

kačka

Why the hell did I do it in this way? I feel ashamed because I know the answer and I am honest about it. It is awesome that throughout those three very demanding years I managed to get to the dreamlike freelancing photographers life. What is it for when I do not catch in the pictures the joy and happiness of my closest ones? Or from a different perspective - why do not I take pictures when I do not have to and will not earn money to pay the bills for that? Does it mean "the cobbler's children go barefoot"? They are not even able to go! Thanks to this insight I will take you, my beloved camera, everywhere despite the threat of all the potential scratches! And I confess also in front of you all that from now on I will not catch any sad pictures and still today I will send the pictures, which I randomly took on our trips, to Fotolab (or what is this shop called). I am so excited from the fact my best friends would have them in their hands! Can't wait to it!

You might be interested in

Comments

Olga Štěpánková (08. 04. 2015 17:51)

Ahoj, tento text uz jsem jednou cetla a je uzasny - jen dve veci nechapu ( kor u budhisty...:) ty (sebe)vycitky a potom taky co je spatneho na okamziku smutku (nebo vaznosti) zachycenem na fotce ? Jakoze jsi fotil vic drama babicciny tvare nez babicku samotnou ? Ze jsi nevystihl podstatu jeji povahy ? Nebo co ? Me tvoje fotky pripadaji uzasne a tim vic, kdyz jsem si precetla, jakym zpusobem to vsechno delas. Mam radost z kazdeho cloveka, ktery si najde to "svoje" a dela to celou svou bytosti...a omlouvam se za to tykani, ale tak nejak i skrz Drahose mam pocit, ze se zname.

vojtěch (09. 04. 2015 21:49)

oli, ahoj, děkuju za milá slova, tykání a hlavně za to, jestli tě to (taky) baví jako mě :) ony to snad nejsou ani tak výčitky jako spíš pocit zodpovědnosti. nikdy jsem o sobě neříkal, že jsem fotograf, ale okolí si mě tak identifikovalo. logicky s tím jde ruku v ruce i určité očekávání. nenaplnit ho byla spíš lenost než cokoliv jiného. řekl jsem si, že tady na blogu ukážu kus svýho světa. snažil jsem se to napsat stručně, takže nešlo jít moc do hloubky. pocit promarněné fotky třeba u babičky jsem měl, protože ona se ve svým utrápeným světě chtěla spíš litovat než ho žít. tak často jsme se nevídali, každopádně když jsem byl u ní (nebo ona u nás), její žaly u mě nepadaly na úrodnou půdu, dělal jsem, že to neslyším. naopak jsem měl spíš pocit, že jsem jí dokázal vždy tak trochu rozesmát, nebo navodit moment, kdy se nebrala tak vážně... a tak jsem jí měl vyfotit. usměvavou, tak si jí chceme všichni pamatovat... vlastně tak si jí všichni pamatujeme ;)

u kačeny je to skoro to samé. když jsem po té nehodě dojel domů, mamka to přesně trefila, ani jsem jí nevyfotil... teda krom tý fotky. a věř mi, bral jsem jí bláhově jako samozřejmost. "ta bude hravá i na starý kolena, nafotíš to až..." říkal jsem si :) pomyslná fotka za milión by byla ta, kde by byla s oběma rodiči... ale není. svět se točí dál, mně to ale otevřelo oči :)

Jitka Honsová (15. 06. 2015 09:55)

Vojto, ahoj, i já si troufnu tykat, bo mám taky tak pocit, že se přes mého bráchu Kozlíka/Bobše/Mirka známe. A Bára mi loni udělala úžasné Pikolíky pro kamarády na svatbu. Takže jedna rodina, ne? :-) Díky bráchovi jsem též objevila i tvoje stránky. A dnes si přečetla pár (zatím doslova:-) článků bloku. Tento mě ale dojal. Jo, já jsem totiž dojímací. Kor když se něco týká smrti. Smrt je pevnou součástí života, ale málokdo si její blízkost uvědomuje. Neustále slýcháme: až jednou...

Letos je mi třicet. A už mám dvě děti, dva úžasné prcky (4 a 2 roky), co trochu zlobí, ale taky dělají obrovskou radost. Někdo by si řekl, zda není na děti v mém věku brzy? Není. Kamarádce před pěti lety zemřel přítel. Bylo mu třicet. A tehdy jsem si přes její žal asi nejvíc uvědomila, jak strašně blízko smrt je a že dkyž člověk potká svou soulmate, nemusí čekat, AŽ JEDNOU postaví dům, zasadí strom, aby teprve zplodil syna. Prostě jsem si řekla, že nebudu čekat, až budu zajištěná a připravená, co když už u toho můj manžel pak nebude moct být. Nebo já. A že tu chvíli promeškat nechci. A tak je máme.

Loni jsme si koupili foťák. Fotíme málo. A ještě míň s těmi fotkami děláme. Přitom fotka dětí je třeba zrvona pro ty babičky (o které píšeš i ty), nejhezčí dárek. Dávám si díky tobě závazek nafotit každý týden pěknou fotku dětí. A pak je vytisknout a obdarovávat babičky. Přeci si po večerech nebudou povídat s fotkami novorozeňat, když ty děti rostou jako z vody. Drž mi palce, jako budu i já tobě, ať závazek plním!

Vojtěch Hurych (15. 06. 2015 16:28)

jitko, jasně, už jsem toho o tobě tolik (samozřejmě dobrého) slyšel, že mám pocit, že tě vlastně znám :) navíc je supr pozorovat bobše, jakej je hrdej strejda! mám fakt radost, že píšeš a ještě větší za to, co píšeš. to byl tak nějak můj záměr... donutit sebe fotit "jen tak" a třeba tím i nakopnout někoho dalšího :) držím palce a těším se (snad) na potkanou! vojta

728 159 444 call me

Mánesova 925, Hradec Králové pop up for a coffee

vojta@hurych.cz send me an email

This site uses cookies to provide services, customize ads, and analyze traffic. By using this site you agree to this.